Výstava školy Dominika Bimana

Ve dnech 5. 3. – 30. 4. 2009 proběhla ve školní galerii borské sklářské školy na Palackého náměstí v Novém Boru výstava školy Dominika Bimana. Jedná se o školu ryteckého sklářského umění, která vznikla z popudu nestora tohoto oboru Jiřího Harcuby v r. 2001 v Harrachově, čili v loňském roce se konala již poosmé. Je to škola kočovná. Byla zatím v roce 2001 – Sklárna Novosad a syn, Harrachov, 2002 – Sklářská škola Kamenický Šenov, 2003 – Bild-Werk Frauenau, Německo, 2004 – Střední umělecká škola Jablonec nad Nisou, 2005 – Střední umělecká škola Neu Gablonz, Německo, 2006 – Sklářská škola Kamenický Šenov, 2007 – Sklářská škola Rheinbach, naposledy pak 2008 ve Sklářské škole v Novém Boru ve dnech 6. – 9. října.


Nyní trochu obsáhleji k oboru rytého skla. Má v této zemi dlouholetou tradici. Jeho začátky jsou spojovány se dvorem císaře Rudolfa II. Z Itálie např. přišla slavná rodina řezáčů a rytců Misseroniů, dále zde působil legendární rytec skla Caspar Lehmann. Původně se rylo do horského křišťálu, posléze došlo k nebývalému rozvoji zušlechťovacích technik. Mělo to logické příčiny. Sklo bylo svým charakterem tzv. krátké (rychle chladlo na píšťale) oproti sklu tzv. dlouhému (dlouho chladne), které známe z Benátek. Je to dané surovinami. Zatímco benátský sklář měl relativně dost času si hrát se sklem zatepla, zde tomu bylo opačně, na relativně jednoduché tvary byla rozvinuta řada zušlechťovacích technik (malování, rytí, broušení, atd.).
Ryté a broušené sklo zprvu nebylo předmětem širokého exportu, bylo často spíše upomínkovým a dárkovým předmětem (portrétní rytiny), vyrobeným na konkrétní objednávku.
Sloh baroka dovedl ryté sklo a zušlechťování skla vůbec k naprosté dokonalosti.
Na výnosnost tavení měl nepochybně vliv i způsob vytápění pecí. Zatímco v Benátkách se topilo suchými mořskými řasami, tak v ostatní Evropě bukovým dřevem, které při průmyslové revoluci v Anglii nejdříve vystřídalo uhlí, posléze pak svítiplyn. Sklo na kontinentu, Česko nevyjímaje, se tak ve srovnání se sklem anglickým dostávalo postupně, zejména ve 2. pol. 18. stol. do úpadku. Domnívám se, že se české sklo udrželo a potom rozvinulo díky bohatství zušlechťovacích technik. České země měly svým způsobem štěstí na lidi, jako byl např. Bedřich Egermann (lithyalin – mramorované sklo, hyalith – napodobenina polodrahokamu, lazury žlutá a červená). Pro rytinu měly zásadní význam zejména jeho lazury, kdy jejich prorýváním smýkavým způsobem zpět na křišťál se dobereme dekoru a technika se nazývá „Egermann“. Také díky tomu se dá říci, že 19. století, hlavně jeho 2. polovina, a první půle 20. století znamenala velký rozmach českého sklářství, ryté sklo nevyjímaje.
Zasloužila se o to řada osobností a firem. Je možné jmenovat třeba firmu J.& L. Lobmeyr (založena r. 1823 Josefem Lobmeyrem ve Vídni), se kterou spolupracovali např. Adolf Loos, Luboš Metelák, Ludvika Smrčková, Jaroslav Horejc a další, nebo firmu Moser Karlovy Vary, spojenou např. se jmény Luboše Meteláka a Oldřicha Lípy. František Kysela a Jaroslav Horejc zase spolu vytvořili koncepci rytého skla českého art-deca, kteá nebyla dlouho překonána. Na rytinu ve skle měl vliv i Josef Drahoňovský a jeho žáci na pražské UMPRUM. Zcela nový pohled na rytinu ve skle přinesla po 2. světové válce generacé René Roubíčka, Jana Kotíka, Vladimíra Jelínka a Jiřího Harcuby. Zejména přístup Jiřího Harcuby k rytině ve skle je naprosto specifický – jeho rukopis je natolik osobitý, že Harcuba je na první pohled rozeznatelný od ostatních.
Dále je možné jmenovat například Jana Mareše, Jaroslavu Votrubovou, Arna Čančíka a další. I přes tyto dosažené výsledky zůstávalo ryté sklo jaksi ve stínu ostatních sklářských zušlechťovacích technik. Proto byla a je pořádána na záchranu této techniky řada podpůrných akcí. V Brně se kupříkladu konaly od r. 1965 každé tři roky výstavy řezaného a rytého skla, v r. 1962 se konalo v Moseru v Karlových Varech mezinárodní sklářské sympozium, které organizačně pomohl zajistit Jiří Harcuba. Od r. 1996 se v Kamenickém Šenově koná každé tři roky mezinární sklářské rytecké sympozium. Vloni se konalo již popáté. Na vzniku a trvání této akce se podílela a podílí řada institucí (bylo uvedeno v č. 2/2008 ve článku „S trakařem do Vídně“), Helena Braunová (ředitelka Sklářského muzea Kamenický Šenov), akad. mal. Jiří Harcuba, akad. sochař Pavel Werner (bývalý ředitel SUPŠ sklářské), akad. mal František Janák (nynější ředitel SUPŠ sklářské), Bc. Ota Raiter (starosta města Kamenický Šenov), a v neposlední řadě Peter Rath (Studio Peter Rath), potomek majitelů slavné firmy Lobmeyr. Hlavním cílem sympozií bylo vyvolání nových podnětů v oboru rytého skla. Vytvořilo se prostředí k setkávání výtvarníků, historiků umění, galeristů, muzejníků a široké veřejnosti. V r. 2001 byla Jiřím Harcubou založena škola Dominika Bimana. Dominik Biman byl asi náš největší rytec skla 1. poloviny 19 století, který se narodil, stejně jako Jiří Harcuba, v Harrachově. Oba jsou typičtí svým sochařským přístupem, což se projevuje zejména v portrétu. Jiří Harcuba, dle mého mínění, dosáhl v portrétu maximální míry výtvarné expresivity. Když vytváří portréty, dojde postupně k absolutnímu zjednodušení, kdy nakonec je perfektně vyjádřen charakter modelu (např. portréty Franze Kafky, Egona Schieleho, stanislava Libenského a dalších). Vedle skla vytvořil Jiří Harcuba řadu medailí a mincí a pravidelně se zúčastňuje soutěží, které vyhlašuje Česká národní banka. Nyní tedy kdo to vlastně byl Dominik Biman.

Dominik Biman (1800 – 1857) zastínil všechny současníky mimořádným výtvarným nadáním a řemeslnou dokonalostí portrétních rytin. Narodil se v Novém Světě a vyučil se v dílně místního rytce Franze Pohla, kde působil sedm let. V letech 1827-1829 navštěvoval malířskou akademii v Praze. Již práce z těchto let si zaslouží označení „mistrovské“. Zatímco jeho současníci pracovali podle mincí, medailí a grafických předloh, on nejčastěji tvořil podle živých modelů. V letech 1829 a 1831 se zúčastnil pražských průmyslových výstav a jeho rytiny v nich byly oceněny stříbrnými medailemi. V r. 1839 byl činný na královském dvoře v Berlíně a ve Vídni. Biman se usadil v Praze a během letních sezón od roku 1825 pracoval ve Františkových Lázních, kde kromě jiného portrétoval zámožné hosty. Stal se vynikajícím rytcem-portrétistou, jehož podobizny jsou uměleckými kvalitami srovnatelé s portréty jeho současníků – malířů A. Machka, A. Mánesa aj. Brzy po jeho smrti se na něho přesto zapomnělo. Až v 90. letech 19. stol. mimořádné kvality jeho díla objevil a ocenil G. A. Pazaurek. Jeho portrétními rytinami se chlubí největší světové muzejní sbírky.




.

Škola Dominika Bimana je naprosto otevřená veřejnosti. Má zcela jiný úkol, než předcházející akce pořádané na podporu rytého skla. Je zde naprostá tvůrčí volnost. Kromě seznámení s dílem Dominika Bimana je jejím cílem přiblížit ryté sklo a novodobé techniky spojené s tímto řemeslem komukoliv, kdo má zájem. Přístup má každý, kdo je otevřen novým názorům, kdo se nebojí zkusit si něco nového, a to i naprostý nováček bez předchozího odborného nebo výtvarného vzdělání. Jiří Harcuba vítá především takové účastníky, protože nejsou zatíženi žádnými konvencemi. „Jsou jako malé děti“, říká Jiří Harcuba, „mají v sobě spontaneitu, kterou v sobě poučený výtvarník často hledá velmi obtížně.“ Jedním z hlavních zisků účastníků školy Dominika Bimana je radost ze samotného tvůrčího procesu, Jiří Harcuba vyznává tak zvané zenové kresby, což jsou bezmyšlenkovité kresby, při jejichž vzniku pracuje podvědomí. Tento postup přebírá ze Zen Buddhismu, který je postavený na význě odhodit všechny naučené a vyčtené názory a postojen, na snaze dosáhnout pravdy přímou zkušeností. To je jedna ze stěžejních myšlenek, která se v této škole v nemalé míře uplatňuje. Sám prezentuje Goethův výrok, že nikoliv „Co“, ale „Jak“, je rozhodující. Každý z účastníků si může sám zvolit cestu, kterou půjde.

Mottem letošního ročníku byly významné sklářské osobnosti. Všichni se zadaného úkolu zhostili velmi kreativně. Velký ohlas vzbudila přednáška Jiřího Harcuby. Poslechnout si ji přišli studenti, pedagogové i celá řada zájemců nejen z Nového Boru. Účastníci se podívali do sklárny AJETO v Lindavě a navštívili ryteckou dílnu Arna Čančíka, který zde předvedl své celoživotní dílo. Na závěr se promítly práce jednotlivých účastníků formou diapozitivů. 8. ročník Školy Dominika Bimana svými vzniklými díly vzdal hold všem významným rytcům, kteří se v minulosti zasloužili o šíření tradic této techniky.

Vedle výsledků školy Dominika Bimana bylo možné shlédnout také výstavku semestrálních prací posluchačů Vyšší odborné školy sklářské.

Text: Josef Starosta, foto: Gabriela Svobodová