Učitelky
Skleněné obrazy krajin dětství Víta Jonáše

Na rozhraní mezi malbou a prací ve skle se pohybuje tvorba studenta pátého ročníku ateliéru Sklo Víta Jonáše na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Klauzurní práce vystavená v tomto ateliéru na Artsemestru 09 patřila k výrazním autorským projevům. Sérii obrazů vycházejících ze vzpomínek na dětství lze rozdělit na dvě samostatné části. První část tvoří obrazy krajiny. Místa, kde jako dítě trávil čas, nebo která si jinak výrazně pamatuje. Předlohou není fotografie ani jiný obrazový záznam konkrétního scény. Jen vlastní vzpomínky. Druhou částí jsou pak portréty učitelek. Zdroj negativních zkušeností a zážitků autora. Další inspiraci poskytli i dětské kresby, na kterých se třídní pedagog často objevuje.




Obrazy jsou složené z vrstveného tabulového skla, kde se uplatňuje hned několik technik: kresba, malba, pískování či broušení. Jednotlivé vrstvy jsou pak slepeny a zasazeny do kovového rámu. Broušená místa tak vytvářejí další prostorový plán na barevném pozadí. Namísto použití sklářských barev Vít Jonáš experimentoval s běžně dostupnými materiály jako je latex, tuš, akryl, grafit, syntetický uhel, bezbarvý lak s brusivem atd… Hledačský přístup k tvorbě obrazu a přenášení obecných témat z dětství do uměleckého díla a osobitým vyrovnáním se s minulostí zároveň v estetizující formě Víta Jonáše mě přivedlo k přenesení našeho rozhovoru na „ papír“


Autenticita objasnění cest utváření námětu a realizace je mnohem přesvědčivější. Při příchodu na půlroční stáž do vašeho ateliéru jsem dostala od Pavla (asistent Ateliéru Sklo MgA. Pavel Karous) seznam spolužáků. Dělám si do něj poznámky o zdání témat, kdo co a jak realizuje. K tobě jsem Vítku měla poznámku: introvert na brusírně. Jsem ráda, že v novém roce, na závěr mého pobytu u vás v ateliéru tuším , čím se zabýváš a vybrala jsem si tvoji klauzuru na téma článku.



Jako introvert mi nepřijdeš. O své tvorbě příliš nemluvíš?
…?

Učitelky. Učitelky ze základní školy. Vzpomínky na ně máme všichni. Vyrovnání se s jejich pedagogickým působením ti vydrželo do pátého ročníku vysoké školy. Jaké byly tvoje učitelky na základní škole?
(už mě zase bolí břicho…) Vybavuji si hlavně paní učitelku třídní – vlastně soudružku učitelku, tehdy stejně starou jako dnes já…, jak nás vítá v první třídě, jak jsem byl pyšný, že máme pěknou paní učitelku a doma jsem hned hlásil, jak ji to ten den slušelo…, jak začala první napomenutí, první pozvání rodičů do školy, řiditelská důtka a pak už jen jak brečím já, brečí maminka…(táta se držel…)
Ale tím neříkám, že to byla chyba pedagogů… jen jsem ten vzdělávací systém nějak špatně snášel.

Byl jsi tedy temperamentní žáček?
Asi tak ten první půlrok jsem se myslím docela snažil. Například si vzpomínám, jak jsem chtěl ostatním dětem zazpívat před třídou písničku (…k čemuž bohužel i došlo). Jinak jsem spíše než vědomostmi vynikal zapomínáním - prakticky všeho.

Pro mě byla větším traumatem střední škola. Společně jsme se shodli, že vlastně máme učitelské povolání v rodině. Neměl by jsi být spíše shovívavý k nemocím z povolání?
Shovívavost není to správné slovo – já v podstatě nikoho nekritizuji a nikomu nekladu za vinu mé studijní neúspěchy, jen reflektuji své vzpomínky na základní školu. A co se učitelského povolání v rodině týče, u mě je to záležitost až několika posledních let, kdy začala učit moje sestra a později i přítelkyně. Nebyl jsem tím tedy v dětství ovlivněn.
Zajímavější je spíše ten paradox, že v současnosti bydlím v budově základní školy – s učitelkou a každé ráno v sedm mě budí školní zvonění.
To prostředí ve mně vyvolává živé vzpomínky, které nakonec vyústily v sérii portrétů.

Absolvoval jsi Střední umělecko-průmyslovou školu v Železném Brodě. Na jakém oboru? Bylo to tvoje přání?
Sklářskou školu v Železném Brodě jsem absolvoval v ateliéru broušeného skla (u Anny Polanské), ale dostal jsem se k tomu takřka náhodně (ačkoliv …). Vzniklo to tím, že mě ve druháku vyhodili z gymplu, ale protože jsem nestihl přijímací zkoušky do Železného Brodu, musel jsem ještě rok někde studovat. Tak jsem šel na učňák, na truhláře nábytkáře (což se neukázalo jako nejlepší nápad). Nicméně po téhle tříleté studijní předehře jsem konečně vystudoval střední školu a celé to zabralo pouhopouhých sedm let.

Ještě než opustíme pedagogická témata. Ve výrazu jsi Kopeckého žák. Jak tě ovlivnil Kopecký, nebo jiná osobnost, pedagog ?
Mám trochu zábrany mluvit o tom jak moc mě Kopecký ovlivnil, když jsem toho až tak moc neudělal... Samozřejmě, že cítím jeho velký vliv v mé práci, ale myslím, že je pořád brzy na nějaké to hodnocení.
To však nic nemění na tom, že si velice vážím jeho práce i jeho pedagogického přístupu. Kopecký ponechával extrémně volný prostor v práci s čímž nebylo úplně jednoduché se vyrovnat - zvláště po příchodu ze střední školy, což byl i můj případ.

Tvé čtyři obrazy na mě prozatím působí ponurým dojmem.
Co říct než, smůla.

Geometrii miluje moje exaktní já. Práci s barvou a expresivní přístup miluje moje intuitivní část. Sama jsem ve své tvorbě uplatňovala oba tyto přístupy. Osobně víc inklinuji k tvým krajinám. Mohl by jsi mi ve stručnosti přiblížit jejich vznik?
Vychází to z mé předchozí práce, kdy jsem jako podklad používal plech. Ten jsem pak nechával zreznout a kromě tradičních technik, jako je kresba nebo malba jsem zkoušel experimentovat i se svářením, řezáním a broušením flexou.
Tyto zkušenosti jsem pak využil i v práci se sklem. Do kovového rámu jsem vkládal tabule skla, přičemž spodní vrstvy jsou pískované, aby se na ně dalo kreslit a malovat. Nalitím barvy a přitisknutím skel k sobě pak vznikají mapy a struktury, které nejdou dost dobře korigovat ani dopředu odhadnout. Navrch pak ještě přijde broušená tabule čirého skla.
(snad to dává smysl…)


Text: Dita Hálová
Dějiny a teorie designu a nových médií

Ateliérová stáž
2008-2009