Keramické práce Zdeny Fibichové
Přestože sochařka Zdena Fibichová (1933-1991) nepatřila mezi osobnosti notoricky známé na umělecké scéně, její práce byly vždy uznávané a to nejen v Čechách ale i v zahraničí. Po absolvování Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově byla přijata do ateliéru Josefa Wagnera na pražskou UPMRUM. Zde nalezla ve svém profesorovi prvotní umělecký vzor a dostala se také do kontaktu s výtvarníky (byl mezi nimi i její budoucí manžel sochař Vladimír Preclík), kteří s ní později utvořili sochařskou sekci skupiny Trasa.
HLAVA, 67 cm, pat.sádra, 1962, v 80 letech převedeno do cínu
V počátcích své tvorby, které se datují do začátku šedesátých let, se věnovala převážně sádrovým a cementovým silně stylizovaným figurálním sochám, přičemž čím dál tím více povolovala vazbu na lidskou postavu, takže podobnost minimalizovala až na hranici, která odděluje siluetu těla od znaku (cykly Mikroplastiky, Torza či Hlavy).
Následovalo krátké období v první polovině šedesátých let (1963–1966), kdy experimentovala s bronzem a především cínem, jakožto pro ni novými skulptivními materiály, které bylo přerušeno půlroční studijní stáží v jihofrancouzském Vence. Ta pro Fibichovou znamenala bližší seznámení s keramickou hlínou. Autorka se sice do kontaktu s tímto materiálem dostala již na střední škole, kde ji i učil Václav Markup, vynikající český keramik, ona sama však s hlínou do té doby netvořila. V tomto francouzském období vzniklo hned několik sérií prací, které mají v díle Fibichové důležité postavení jak vývojově, tak umělecky.
Patří mezi na především Deníky, což jsou drobnější mnohapohledové objekty, u nichž se již nepřehlédnutelně začíná rýsovat organicky formovaný tvar, který bude autorku provázet i nadále. Celkově je můžeme charakterizovat jako relativně podsadité plastiky, jejichž hmota je hluboce modelována záhyby, umocňujícími vzhled přirozeně vzniklého přírodního předmětu ve fázi pučení. Socha nabývá na objemu, tvar je výsledkem vnitřního pohybu uvnitř těla sochy.
Bezpochyby nejdůležitějším cyklem, ke kterému autorku přivedla práce v keramice, je ovšem cyklus Stél. Přestože mají úvodní Stély ještě drobný rozměr, nesou již všechny znaky tolik příznačné pro sochařčiny Stély klasické z betonu a dusaného cementu z druhé poloviny šedesátých let, jež jsou obecně považovány za jeden z vrcholů autorčiny tvorby. I jejich hmota je modifikována organickými procesy a cítíme, že výsledná podoba sochy je výsledkem interních dějů, které jsou divákovi utajené.
STÉLA, 1965, 35 cm, patinovaná terakota, vytořeno ve Vence
Fibichovou keramická hlína přitahovala svojí zemitostí, která nejlépe korespondovala s pocitem původnosti a přirozenosti, jímž chtěla svými objekty působit. Často používala i patinování, aby tento dojem starobylosti zdůraznila (ke kolorování a engobám dospěla až v sedmdesátých letech). Přestože sama sebe nikdy neoznačovala za keramičku, ale trvala na termínu „sochařka pracující v hlíně“, je neoddiskutovatelné, že „objev“ tohoto materiálu v roce 1965 započal umělecký přerod Zdeny Fibichové.
Fibichová, po několikaleté pauze, kdy se vrátila k betonu a cementu, svoji další keramickou etapu otevřela cyklem Vzkazů, totiž keramických reliéfů v bílé hlíně. Obsahově mohou být Vzkazy chápány v návaznosti na zmíněné Deníky, neboť zde autorka nadále prověřuje vlastnosti tohoto materiálu. Zacházela s hlínou jako by to byl papír nebo provázek. Fascinovala ji schopnost hlíny simulovat nejrůznější materiály a povrchy, nahrazovat různé látky. Hmotu perforovala děrovačkou, kroutila ji, trhala, vyválela ji do podoby šňůrky nebo ji stříhala nůžkami. Pro Vzkazy je příznačné, že se v křehké a rozbitné keramice sochařka snažila sdělit něco naléhavého a zároveň nesdělitelného. Vzkazy zpravují své poselství nikoli slovy, ale formou, stránky jsou samy o sobě bílé, informují svým tvarem. Podobný postup, totiž pomocí amorfnosti hlíny imitovat, použila i při svém dalším reliéfním cyklu Z rodinného alba z počátku sedmdesátých let, kde experimentovala také s glazováním a zlacením, které doposud aplikovala jen výjimečně.
Postupně autorčina tvorba v tomto období čím dál tím intenzivněji tíhla k pitoresknosti. Atributy denní potřeby pojednané reliéfně se modifikovaly v keramické objekty bizardních, tvarů a převážně dekorativního charakteru, jakými byly v nejrůznějších variantách multiplikované pytlíky či polštářky, díky jejichž cenové dostupnosti vstoupila Fibichová i do povědomí laické veřejnosti.
DENÍK 15 x 26 cm, 1965, pat. keramika,odlito do bronzu 1969, PŘEDEK
Na počátku nové dekády ale nastal obrat, související s objevem dvou ne příliš obvyklých technik, a to presování (které prováděla prostřednictvím mlýnku na maso) a drátování.
Autorka splétala drátkem buďto konkrétní část plastiky nebo sítí pokrývala povrch celý. Nakonec drát osamostatnila a tvořila jím akcentující detaily jako očka či úchytky. Použití drátu vyústilo v prostorově modelovaném pletivu, které je na hliněné plastice nezávislé a na nějž autorka zavěšovala stylizované keramické trubičky. Sochařka však neomezila aplikaci kovu pouze na formu ocelového drátu, ale experimentovala rovněž s celistvými kovovými prvky. Ty autorka sama modelovala z kovového plátu, nebo vybírala a rozmisťovala již vyrobené kovové předměty jako např. hřebíky.
Tvaroslovím a svým povětšinou drobnějším rozměrem plastiky odkazují na přírodní objekty bezprostředně objevené či na tvorbu dětí z nalezených přírodních materiálů, jde ale přesto o výsostně sofistikovaný výtvarný projev.
Věno, keramika, 1979, 18x44cm, v. 21 cm-barevné
Hlína se v rukou sochařky postupně proměňuje, nikdy však neztrácí svůj originální charakter a vždy je v první řadě prezentována sama o sobě. Z tohoto důvodu Fibichová práce již neglazovala ani nezlatila, ale kolorovala ji zastudena. Autorka si v roce 1985 poznamenala: „Největší radost mi působí pohled na půdu, hlínu, bláto i popukanou zem. Hlína má barevnost, vláčnost, vůni, strukturu i tvar. Nejenže ji ráda vidím, já ji i cítím v dlani. Hmatu dávám přednost před ostatními smysly. Nejvíce mě vzrušuje, co je ukryto pod povrchem země. To tajemství uvnitř. To, co je zahrnuté.“
Nechávala temné hloubky svého nevědomí, aby jí vedly ruku v modelaci plastik, které vyústily na sklonku její tvorby v podivná zmutovaná zvířata či v jejich roztodivné úkryty, z nichž vyčnívají zoomorfní prvky.
BUNKR PAMĚTI, 28 cm, 1986, pálená hlína, železo
V posledních dvou letech svého života se skrýš a jakési prehistorické bytosti u Fibichové spojily v jedno. Již nelze rozeznat, jaké části patří komu, živočich vrostl do své schrány, jež ho obklopovala, schrána, která doposud působila sama o sobě, živočichem ožívá.
Pokud bychom chtěli práce z toho závěrečného období zařadit do širší formální souvislosti s tehdejší sochařskou produkcí, připomenou tyto plastiky snad jen expresivní bytosti o něco mladšího Karla Pauzera či některá díla Michala Gabriela nebo Hany Purkrábkové.
Žádný sochař ale nebyl Zdeně Fibichové umělecky blízký, nikdo na východiska jejího výtvarného názoru nenavázal. Fibichová proto představuje určitý solitér nejen oboru keramiky, ale celého českého moderního sochařství, který občas bývá nezaslouženě opomíjen.
Text: Vendula Vašátkova, foto: archiv autorky
Přestože sochařka Zdena Fibichová (1933-1991) nepatřila mezi osobnosti notoricky známé na umělecké scéně, její práce byly vždy uznávané a to nejen v Čechách ale i v zahraničí. Po absolvování Střední uměleckoprůmyslové školy na Žižkově byla přijata do ateliéru Josefa Wagnera na pražskou UPMRUM. Zde nalezla ve svém profesorovi prvotní umělecký vzor a dostala se také do kontaktu s výtvarníky (byl mezi nimi i její budoucí manžel sochař Vladimír Preclík), kteří s ní později utvořili sochařskou sekci skupiny Trasa.
HLAVA, 67 cm, pat.sádra, 1962, v 80 letech převedeno do cínu
V počátcích své tvorby, které se datují do začátku šedesátých let, se věnovala převážně sádrovým a cementovým silně stylizovaným figurálním sochám, přičemž čím dál tím více povolovala vazbu na lidskou postavu, takže podobnost minimalizovala až na hranici, která odděluje siluetu těla od znaku (cykly Mikroplastiky, Torza či Hlavy).
Následovalo krátké období v první polovině šedesátých let (1963–1966), kdy experimentovala s bronzem a především cínem, jakožto pro ni novými skulptivními materiály, které bylo přerušeno půlroční studijní stáží v jihofrancouzském Vence. Ta pro Fibichovou znamenala bližší seznámení s keramickou hlínou. Autorka se sice do kontaktu s tímto materiálem dostala již na střední škole, kde ji i učil Václav Markup, vynikající český keramik, ona sama však s hlínou do té doby netvořila. V tomto francouzském období vzniklo hned několik sérií prací, které mají v díle Fibichové důležité postavení jak vývojově, tak umělecky.
Patří mezi na především Deníky, což jsou drobnější mnohapohledové objekty, u nichž se již nepřehlédnutelně začíná rýsovat organicky formovaný tvar, který bude autorku provázet i nadále. Celkově je můžeme charakterizovat jako relativně podsadité plastiky, jejichž hmota je hluboce modelována záhyby, umocňujícími vzhled přirozeně vzniklého přírodního předmětu ve fázi pučení. Socha nabývá na objemu, tvar je výsledkem vnitřního pohybu uvnitř těla sochy.
Bezpochyby nejdůležitějším cyklem, ke kterému autorku přivedla práce v keramice, je ovšem cyklus Stél. Přestože mají úvodní Stély ještě drobný rozměr, nesou již všechny znaky tolik příznačné pro sochařčiny Stély klasické z betonu a dusaného cementu z druhé poloviny šedesátých let, jež jsou obecně považovány za jeden z vrcholů autorčiny tvorby. I jejich hmota je modifikována organickými procesy a cítíme, že výsledná podoba sochy je výsledkem interních dějů, které jsou divákovi utajené.
STÉLA, 1965, 35 cm, patinovaná terakota, vytořeno ve Vence
Fibichovou keramická hlína přitahovala svojí zemitostí, která nejlépe korespondovala s pocitem původnosti a přirozenosti, jímž chtěla svými objekty působit. Často používala i patinování, aby tento dojem starobylosti zdůraznila (ke kolorování a engobám dospěla až v sedmdesátých letech). Přestože sama sebe nikdy neoznačovala za keramičku, ale trvala na termínu „sochařka pracující v hlíně“, je neoddiskutovatelné, že „objev“ tohoto materiálu v roce 1965 započal umělecký přerod Zdeny Fibichové.
Fibichová, po několikaleté pauze, kdy se vrátila k betonu a cementu, svoji další keramickou etapu otevřela cyklem Vzkazů, totiž keramických reliéfů v bílé hlíně. Obsahově mohou být Vzkazy chápány v návaznosti na zmíněné Deníky, neboť zde autorka nadále prověřuje vlastnosti tohoto materiálu. Zacházela s hlínou jako by to byl papír nebo provázek. Fascinovala ji schopnost hlíny simulovat nejrůznější materiály a povrchy, nahrazovat různé látky. Hmotu perforovala děrovačkou, kroutila ji, trhala, vyválela ji do podoby šňůrky nebo ji stříhala nůžkami. Pro Vzkazy je příznačné, že se v křehké a rozbitné keramice sochařka snažila sdělit něco naléhavého a zároveň nesdělitelného. Vzkazy zpravují své poselství nikoli slovy, ale formou, stránky jsou samy o sobě bílé, informují svým tvarem. Podobný postup, totiž pomocí amorfnosti hlíny imitovat, použila i při svém dalším reliéfním cyklu Z rodinného alba z počátku sedmdesátých let, kde experimentovala také s glazováním a zlacením, které doposud aplikovala jen výjimečně.
Postupně autorčina tvorba v tomto období čím dál tím intenzivněji tíhla k pitoresknosti. Atributy denní potřeby pojednané reliéfně se modifikovaly v keramické objekty bizardních, tvarů a převážně dekorativního charakteru, jakými byly v nejrůznějších variantách multiplikované pytlíky či polštářky, díky jejichž cenové dostupnosti vstoupila Fibichová i do povědomí laické veřejnosti.
DENÍK 15 x 26 cm, 1965, pat. keramika,odlito do bronzu 1969, PŘEDEK
Na počátku nové dekády ale nastal obrat, související s objevem dvou ne příliš obvyklých technik, a to presování (které prováděla prostřednictvím mlýnku na maso) a drátování.
Autorka splétala drátkem buďto konkrétní část plastiky nebo sítí pokrývala povrch celý. Nakonec drát osamostatnila a tvořila jím akcentující detaily jako očka či úchytky. Použití drátu vyústilo v prostorově modelovaném pletivu, které je na hliněné plastice nezávislé a na nějž autorka zavěšovala stylizované keramické trubičky. Sochařka však neomezila aplikaci kovu pouze na formu ocelového drátu, ale experimentovala rovněž s celistvými kovovými prvky. Ty autorka sama modelovala z kovového plátu, nebo vybírala a rozmisťovala již vyrobené kovové předměty jako např. hřebíky.
Tvaroslovím a svým povětšinou drobnějším rozměrem plastiky odkazují na přírodní objekty bezprostředně objevené či na tvorbu dětí z nalezených přírodních materiálů, jde ale přesto o výsostně sofistikovaný výtvarný projev.
Věno, keramika, 1979, 18x44cm, v. 21 cm-barevné
Hlína se v rukou sochařky postupně proměňuje, nikdy však neztrácí svůj originální charakter a vždy je v první řadě prezentována sama o sobě. Z tohoto důvodu Fibichová práce již neglazovala ani nezlatila, ale kolorovala ji zastudena. Autorka si v roce 1985 poznamenala: „Největší radost mi působí pohled na půdu, hlínu, bláto i popukanou zem. Hlína má barevnost, vláčnost, vůni, strukturu i tvar. Nejenže ji ráda vidím, já ji i cítím v dlani. Hmatu dávám přednost před ostatními smysly. Nejvíce mě vzrušuje, co je ukryto pod povrchem země. To tajemství uvnitř. To, co je zahrnuté.“
Nechávala temné hloubky svého nevědomí, aby jí vedly ruku v modelaci plastik, které vyústily na sklonku její tvorby v podivná zmutovaná zvířata či v jejich roztodivné úkryty, z nichž vyčnívají zoomorfní prvky.
BUNKR PAMĚTI, 28 cm, 1986, pálená hlína, železo
V posledních dvou letech svého života se skrýš a jakési prehistorické bytosti u Fibichové spojily v jedno. Již nelze rozeznat, jaké části patří komu, živočich vrostl do své schrány, jež ho obklopovala, schrána, která doposud působila sama o sobě, živočichem ožívá.
Pokud bychom chtěli práce z toho závěrečného období zařadit do širší formální souvislosti s tehdejší sochařskou produkcí, připomenou tyto plastiky snad jen expresivní bytosti o něco mladšího Karla Pauzera či některá díla Michala Gabriela nebo Hany Purkrábkové.
Žádný sochař ale nebyl Zdeně Fibichové umělecky blízký, nikdo na východiska jejího výtvarného názoru nenavázal. Fibichová proto představuje určitý solitér nejen oboru keramiky, ale celého českého moderního sochařství, který občas bývá nezaslouženě opomíjen.
Text: Vendula Vašátkova, foto: archiv autorky