VÝPAL KERAMIKY V PECÍCH MILÍŘOVÉHO TYPU

Pece milířového typu jsou jednoduchým způsobem výpalu keramiky v polních pecích. Polní pec vystavená na místě samém je stavbou na jedno použití.

Současná stavba milířových pecí vychází z obdoby pravěkého způsobu výpalu keramiky, kdy se vypalované výrobky obložily dřevem, které se na povrchu oplácalo hlínou a takto vzniklý milíř se zapálil. Dnes využíváme ke stavbě nejenom hlíny a dřeva, ale využíváme i šamotové cihly, pletivo, dřevené tyče, pruty a papír. Jako palivo slouží dřevo, uhlí, koks a na prokládání pálených objektů můžeme použít dřevěné uhlí a piliny.

Polní pece milířového typu mají mnoho podob a variací. Mezi základní varianty těchto typů patří šamotový milíř a papírová pec.

Polní pec - šamotový, někdy též zvaný koksový, milíř či koksák je stavba svým tvarem podobná kuželu. Pálené objekty se umísťují doprostřed, do těla pece, na rošt a horní část kuželu slouží jako komín. Tuto komínovou část milíře po jeho zdárném rozhoření odbouráváme a kužel znovu zakleneme, tentokráte však do tvaru jakési kopule. Milíř se zapaluje odspoda, dle jeho velikosti ze dvou nebo čtyř stran. Vlastní stavba milíře není složitá, tvoří ji rovnané pozvolna sklenuté šamotové cihly, avšak vlastní průběh výpalu, jak to již u těchto způsobů bývá, je jen částečně ovlivnitelný a dosažená teplota se dá jen obtížně regulovat. Během výpalu můžeme dosáhnout i teplot kolem 1300 stupňů, ale rozložení teploty bývá nerovnoměrné. Proto se snažíme o co nejpomalejší prohořívání vsádky celého milíře tak, abychom dosáhli víceméně rovnoměrného rozložení teploty uvnitř milířové pece.
Aby milíř nevyhořel příliš rychle, odbouráváme po jeho rozhoření komín a případně celou stavbu, nebo její část „zabalujeme“ další vrstvou izolačního materiálu /např. další řadou cihel nebo hliněným omazem/. Sklenování milířové pece v průběhu jejího výpalu a různé „zahalování“ a „odhalování“ druhého pláště pece jsou pak způsoby jak regulovat teplotu v milířové peci.
Doba výpalu záleží na velikosti milíře a způsobu jeho naložení. Po zchladnutí celou stavbu milířové pece rozebereme a pálené objekty se obnaží.

Druhým typem jednoduchých milířových pecí jsou takzvané pece papírové.
Tvar stavby papírové pece, stejně jako u šamotového koksového milíře, je kuželovitý a pálené objekty se stejně tak, jako v předchozím případě, umísťují doprostřed na rošt a horní část kuželu slouží jako komín. Samotná stavba pece není nijak složitá,je však mnohem časově náročnější než sklenování cihel šamotového milíře a vyžaduje dobře sehraný tým spolupracovníků, zejména pak při pokrývání pece řídkou hliněnou mazaninou, prokládanou vrstvy křídového papíru. Vlastní průběh výpalu,stejně tak jako u šamotového milíře a tak jak již to u těchto způsobu pálení bývá,je jen částečně ovlivnitelný a dosažená teplota se dá jen částečně regulovat. Během výpalu můžeme dosáhnout teploty kolem 1200 stupňů. . Zdárný výsledek výpalu je odvislý od způsobu naložení celé vsádky pece, kterou je dána velikost celé pecní stavby a ta pak určuje celkovou dobu trvání výpalu. Způsob naložení pece a její velikost má rozhodující vliv i na rozložení teploty při výpalu , která pak přímo ovlivňuje konečný výsledek výpalu.
Stavba papírové pece i její nakládání probíhají současně. Pálené objekty proložené vrstvou dřevěného uhlí, pilin a koksu tvoří jakési „jádro“ uprostřed pece, které pak zahalujeme další vrstvou koksu , uhlí a dřeva, přičemž spodní a vnější vrstvu tvoří dřevo, následuje vrstva uhlí a nejblíže k páleným objektům koks /můžeme také vynechat vrstvy uhlí a koksu a pálit pouze dřevem/. Vlastní konstrukci pece tvoří jakési dřevěné tee-pee, které obalíme vrstvou králičího pletiva , na které potom střídavě nanášíme vrstvy hliněné mazaniny a křídového papíru. Pokud máme dostatek dřevěných tyčí a hlíny můžeme vynechat vrstvu pletiva, zhustit tyčovou konstrukci a na ni pak přímo položit první hliněnou vrstvu. Dále pak pokračujeme jako u předchozího způsobu s pletivem. Střídáním několika vrstev mazaniny a papíru.
Při vlastním výpalu vrstvy hliněné mazaniny a papíru vysychají a celá pec se vypaluje současně s uvnitř pálenými objekty. Ve vrcholné fázi výpalu šlehají z komína plameny a můžeme dobře pozorovat takzvaný liščí ohon. Celá vypálená papírová pec se ke konci průběhu procesu pálení postupně samovolně destruuje, sesouvá do svého středu a pálené objekty se pozvolna obnažují.

Polní výpaly nás tak trochu obloukem vrací k pradávné podstatě výpalu keramiky, keramiky projité žárem ohně, který na pálené hlíně zanechává jasně rozpoznatelné stopy ohnivých kreseb. Příprava, stavba a pálení milířových pecí je pomalé úžasné živlové divadlo, kterému můžeme být přítomni. Je to velká, magická hra nepředvídatelného výsledku a hry nahodilosti, je to velké, místy až fascinující divadlo, které se odehrává před našima očima, je to divadlo procesu pálení a výsledek sám je pak opravdovým darem zaniknuvší pracně postavené milířové pece.