výpověď o vnímání člověka v plynutí času
Marian Volráb (1961) náleží mezi výrazné autorské osobnosti dnešní střední generace jejichž sklářská tvorba je úzce provázaná s paralelní tvorbou malířskou.
Ostrov, 1993, sklo vrstvené, foukané do formy, řezané a ryté, v.30 cm, průměr 40 cm
Tento vzájemný vztah má mnoho různých podob. V případě Mariana Volrába se jedná o spřízněnost dvou vzájemně se vyvažujících poloh, které by bylo možné obrazně charakterizovat jako „temnota ve skle – světlo v obrazech“.
Ze shora, 2000, sklo vrstvené, foukané do formy, řezané a ryté, v. 32 cm, průměr 23 cm
Sklo je ze své materiálové podstaty jakoby předurčeno k jistému výrazu, stavícímu na efektu průsvitu, vnitřních hmot, zářivosti barevnosti, optické hře světla etc. Volrábovo sklo z posledních let je navzdory tomu světem temných zákoutí, neprostupných hradeb tvarů, zbavených všech efektů skleněnosti. Jeho role spočívá v druhoplánových souvislostech a významových podtextech vnímání podstaty tohoto protiklady naplněného materiálu a dokazuje, že schopnost výrazu u skla nezávisí nutně na jeho efektní vnějškové podobě. Prvními autorovými realizacemi ve skle v 80 letech byly jednoduché užitkové soubory nekomplikovaných tvarů. Velmi brzy se však na tvarech užitkového skla uplatnila malba i rytina. Barevné i ryté kompozice se posléze staly dominantními a podmaňujícími si výraz předmětu, z užitkových tvarů nádob se zcela nenásilně staly objekty s osobní výpovědí o vnímání věcí z každodenního života. Od počátku byla Volrábova řeč ve způsobu rytí velmi lapidární, syrově strohá bez příkras. Pro Volrábovu práci se sklem se stal charakteristickým rukopis, kdy protiváhu mohutných řezů tvoří pouze drobné „grafické“ struktury tříštivých řezů. Neznamená to ale nic ve smyslu snížené emotivnosti a citlivosti. Právě ona vnějšková drsnost a tvarová znakovost působí výrazově podstatně účinněji, než by kdy mohla popisná filigránská rytina.
Dávno I., 2001, sklo vrstvené, foukané do formy, řezané a ryté, v. 20 cm, průměr 28 cm
V 90 letech vytvořil skupinu objektů z vrstvené skloviny foukané do formy. Objekty mají podobu mohutných stereometrických tvarů, válců opřených o kuželkovitou nohu nebo stojících na hraně, čočkovitých disků aj. Mnohdy signální barva skloviny nahrává vzdálené podobnosti s formami jakýchsi dětských hraček, ale jejich povrch nese opět razantní rytecké zásahy figurace, písmové struktury starých náhrobků či stylizovaných krajinných forem. To z nich vytváří objekty - osudová „znamení“. Forma uplatnění na „nepatřičných“, nepateticky hravých tvarech však zároveň ochraňuje jejich výraz od demonstrativní ponuré dušezpytnosti.
O životě I., 1998, akryl na plátně, 95 x 110 cm
Techniku rytí do vrstvených foukaných tvarů využil autor i v dalším větším cyklu válcových objektů s krajinnými motivy. Přesto, že východiskem je jednoduchá forma, prostřednictvím puklin, štěrbinových průhledů, zářezů, reliéfně řezaných tvarů na povrchu a strukturálního pojednání ploch vytváří tyto objekty fascinující panoráma archetypálně působící krajiny, ve které je místo pro uvažování o podstatě a důležitosti základních lidských věcí. Jeho rytiny jako by se obnažovaly nejvnitřnější pocity člověka, proces jeho prožívání světa složený z mnoha útržkovitých emocí. Jsou obtížně uchopitelné a popsatelné, s každou snahou o názorné zobrazení by ztratily přesvědčivost. Lze je jen letmo naznačit zástupnými „obrazy“- krajinami zákoutí vědomí bez konkrétních tvarů a dějů . Obdobný imaginativní krajinný prvek rozvinuly výrazně Volrábovy práce z posledních let. Jedná se o barevně zcela redukované desky z taveného skla s řezanými, pískovanými a broušenými reliéfními prvky, horizontální pásy s průhledy či zcela temnými siluetami. Přes vnějškovou podobnost však nejde o reálné zobrazení přírodní scenérie. Práce evokují pocit ocitání se v sevřeném prostoru, který představuje jakési intimní místo, otevřené pro uvědomění si soukromých a skrytých nadějí, zklamání, radostí i smutků a všech rozporuplností lidských citů. Temné několikadílné řeky mohou být podníceny zážitkem vnímané reality ale zároveň mohou být podobenstvím o skrytých ponorných řekách v lidských duších. Silně emotivně podbarvená je také řada jeho hlav – ať již ve formě stylizovaných siluet či v podobě náznakových tvarů řezaných do čtvercových desek. Rysy tváře v nich chybí. Plocha obrysu je zato zbrázděná rozsáhlými zásahy, jako matrice, do níž se otiskly všechny dobré i špatné zážitky. Přes razanci zpracování a syrovost zásahů nepůsobí dojmem prožívání krutosti, sklo trhané mohutnými zářezy není zraňující. Je v nich spíše uklidňující ticho smíření jaké je ve vrásčitých tvářích starých lidí, kteří prošli životními zkušenostmi jak bolestnými, tak naplněnými štěstím. Na stojících čtvercových deskách tvoří plochu stylizované tváře hluboké liniové zářezy, vedoucí až k destrukci skrz desku skla. Silueta hlavy prosvítající v temném podkladu září jako místo, kudy proniká světlo do temnoty dějů. Objekt tak může být výpovědí o naději, ať je již ukrytá v někom blízkém či vizi nazývané „anděl“.
Plačící, 1990, sklo vrstvené, foukané do formy, řezané a ryté, průměr 38 cm
Vedle těchto sklářských realizací jsou Volrábovy malby plné měkkého světla, křehkosti a barevné jemnosti. Drsná drásavá neuhlazenost výrazu skla je v nich nahrazena subtilní chvějivostí linií i ploch, často se překrývajících či napolo smazaných, jako by se hledaný tvar obtížně rodil, hledajíce váhavě svou pravou formu. I když jsou v nich zašifrované motivy postav, mají opět podobu jakýchsi vnitřních krajin. Nejsou naplněny nervním napětím, ale spíše zklidněním, jakkoliv děj do nich zasazovaný není prostý traumatických momentů. Vše jako by bylo pozorováno za hedvábnou zástěnou srozuměného smíření.
Sklo i malba se pro Mariana Volrába stávají prostředkem vyjádření skrytých nálad, intimních niterných zpovědí o prožívání celého spektra pocitů od melancholie a beznaděje, až po pokoru před velikostí věcí vesmíru, které člověka přesahují. Jeho práce mají výrazně meditativní charakter a usilují o navození schopnosti zastavit se a vnímat věci, které se ztrácejí v každodenním shonu.
Až do konce května 2009 je možno shlédnout autorovu retrospektivní výstavu sklářských i malířských prací ve Východočeském muzeu v Pardubicích.
Text: Ivo Křen