DESIGN

"...uvádíme i příspěvek, který měl být vícedílným pojednáním na téma design - netradiční formou s jistou dávkou nadsázky a jízlivosti, s tím aby došlo k diskuzi.."

Po převedení těchto textů do hovorové češtiny to jako běžný spotřebitel vidím takto: Ctí a povinností designéra je navrhnout takový výrobek, který nebude určen pro jednoho člověka, ale pro mnoho lidí. Proto dodržuje při navrhování minimálně tyto čtyři základní zásady:

1. Předmět by měl být snadno technologicky a ekonomicky vyrobitelný ve větších sériích.
Příklad: Průmyslově vyráběná bižuterie – na rozdíl od bižuterie, kde převládá rukodělná uměleckořemeslná práce. A šperk? Ten nemá s designem vůbec nic společného – zde se vždy jedná o unikátní umělecký kus nebo několik jeho, pokud možno, certifikovaných kopií. Který blázen by svůj obraz, sochu, objekt či šperk dobrovolně označil za design?

2. Předmět by měl být co nejvíce bez obtíží recyklovatelný. (Tak mě napadá - jakpak se asi bude recyklovat hudební skladba?)

3. Předmět by měl být dobře udržovatelný. Například snadno omyvatelný. To znamená, že předmět by neměl mít na svém povrchu jakési přebytečné dekorativní reliéfy či struktury, ve kterých se snadno udržují nečistoty, které se nesnadno odstraňují.

4. Užitkový předmět by měl být především vstřícný ke svému uživateli, neměl by mít možnost mu ubližovat, zraňovat. Jinými slovy: Manipulace s výsledným výrobkem by měla být radost, hra, zábava a ne boj s tímto předmětem. Poté, co výrobek použiji a odložím, bych na něj měl vlastně ihned zapomenout. S nadsázkou: Měl by být neviditelný. Špatně navržený užitkový předmět, přístroj, nástroj... může vést při dlouhodobém používání postupně k vytváření mozolů, otlaků či dokonce k vážným dlouhodobým onemocněním. Nebo může i přivodit zranění – nepřiměřeně ostré hrany, nesmyslně tvarované dekorativní „přídavky“ atd.
Design je tedy v podstatě realizovaný návrh na užitkový předmět, který z hlediska uživatele splňuje minimálně tyto výše uvedené čtyři aspekty.
Mohlo by se zdát, že jeden z požadavků dobrého designu je také elegantní vzhled výrobku. To je samozřejmost a navíc dodržováním již zmíněných čtyř základních zásad vyjde ta elegance „na povrch“ jaksi samovolně, automaticky. Ukázkový příklad jsou plastové obaly na nápoje.
Je to tak trochu jako s jídlem. Jistě se shodneme, že kvalitně připravené nám udělá dobře. A tak je to i s designem.

Uvedu několik příkladů, co design rozhodně není:

 Designérka (?) v pořadu ČT ARTFORUM radostně oznámila, že navrhla židli, na které se nedá sedět. Ano, ano, to je ono! Už se těším, jak podnikatelé zahltí český i světový trh úžasnými designérskými výpotky jako např. židlemi, na kterých se nedá sedět, budíky, které neukazují čas, kamny, ve kterých se nedá topit... Bylo by mi líto této dívenky, kdyby se dostala na operační sál vybavený skalpely bez ostří...

 Svítidla, jejichž princip spočíval v tom, že kolem světelného zdroje byl jako stínidlo použit různě tvarovaný molitan. Porézní molitan do sebe rád saje prach. A tak mě napadá zda časem špínou nasáklý molitan je vhodný vyprat v pračce či ručně na valše za použití jádrového mýdla s Jelenem. Nebo rovnou vyhodit.

 V kterémsi vydání ARTFÓRA (ČT) nazval jistý mladík své malůvky křídami na chodníku jako design. Tak to ani náhodou.

 Špatně navržené i vyrobené hračky pro malé děti. Některé malé části u mnohých hraček jsou snadno snímatelné a tyto části děti s velkou oblibou jedí nebo si je cpou do uší a do nosu. Následky...?

 V jednom z desítek časopisů, které se „profesionálně“ věnují designu, jsem objevil fotografii jakéhosi kvádru zabaleného do kožešiny. V první chvíli mě napadlo, že se jedná o recesi a vybavil jsem si surrealistický objekt z roku 1938 od Méreta Oppenheima „Breakfast in Fur“ (Snídaně v chlupech – šálek i lžička obaleny do kožešiny). Nebyla to recese – dole pod fotografií mi bylo oznámeno, že to je designové osvětlení. To byl vždy můj sen. Svítidlo v kombinaci s malou zoologickou zahradou s tisíci miniaturních zvířátek. Luxusní dárek pro bohaté alergiky.

 Popis předmětu na fotografii v jednom celostátním deníku: Dvě ocelová oka zapuštěná ve zdi. Mezi oky natažena pružina ukončena z obou stran ocelovými háčky s ostrou špicí. Háčky jsou zaháknuty do ok. Na pružinu je natažena role toaletního papíru. (odborný název pružiny s háčky neznám, ale variantu s delší pružinou znají řidiči jako pomůcku k uchycení předmětů na autozahrádce). Text pod fotografií: „BUĎTE HRAVÍ... baví mě používat obyčejné věci za jiným účelem, než měly původně, a povýšit tak jejich tvar na design. Leckdy stačí málo, zabalit žárovky do obyčejných pytlíků nebo vytvořit atypický držák na toaletní papír.“ Výstižnější ukázku stupidního „designu“ jsem nenašel. (Není to tak dávno, co v jedné malé vísce jistý M. P. umlátil svou ženu topůrkem. Pan M. P. jistě netušil, že povýšil topůrko na design.). Sebevědomí autorce rozhodně nechybí. Nebudu její samolibost trápit dotazem, co by asi tak vzniklo, kdyby chtěla do češtiny přeložit sousloví „povýšit tvar obyčejné věci na design“. Jen podotknu, že hravé a zvídavé dítě při pokusu o demontáž tohoto „vtipného“ držáku na toaletní papír může přijít k těžkému úrazu.

Text: Jiří Rydlo