Mozaika v Čechách
S mozaikou se někdy v životě setkal pravděpodobně každý. Mnozí podnikají výlety za skvosty muzívního umění[1] - do Itálie, Řecka, do Tuniska či Jordánska, aniž by si přitom uvědomili, že krásu drobných kaménků a zářivou barevnost skleněných smaltů, trpělivě seskládaných do mnohdy rozměrných obrazů, mohou obdivovat i na českém území. Například s půvabem mozaikového dláždění se můžeme setkat téměř na každém kroku - mozaiková dlažba byla v Čechách zaváděna od 30. let 19. století, nejprve v Praze a potom v dalších městech: v Kutné Hoře, Čáslavi či Kolíně… Tato dlažba byla většinou vytvářena z lokálně dostupných materiálů, jejichž specifické vlastnosti (různá štěpnost, barevnost ad.) daly vzniknout mnoha specifickým vzorům, typickým pro dané město či oblast.
Od poloviny 19. st. do poloviny století 20. se tak vyvinul na našem území rejstřík chodníkových vzorů, který nemá jinde v Evropě obdoby.[2] Nezůstalo však jen u dlažby. Od konce 19. století a v průběhu století 20. zavládl v Čechách v oblasti muzívní tvorby čilý ruch, a mozaika zaujala významné místo mezi monumentálními výzdobnými technikami a dokonce se proslavila i v zahraničí. Dnešní doba, jejímž hlavním měřítkem jsou peníze a rychlost, je náročné technice méně nakloněna, přesto se stále naštěstí najdou citliví lidé, ochotní vynaložit své prostředky i úsilí pro umění, které může současné hodnoty překonat.
S mozaikou se někdy v životě setkal pravděpodobně každý. Mnozí podnikají výlety za skvosty muzívního umění[1] - do Itálie, Řecka, do Tuniska či Jordánska, aniž by si přitom uvědomili, že krásu drobných kaménků a zářivou barevnost skleněných smaltů, trpělivě seskládaných do mnohdy rozměrných obrazů, mohou obdivovat i na českém území. Například s půvabem mozaikového dláždění se můžeme setkat téměř na každém kroku - mozaiková dlažba byla v Čechách zaváděna od 30. let 19. století, nejprve v Praze a potom v dalších městech: v Kutné Hoře, Čáslavi či Kolíně… Tato dlažba byla většinou vytvářena z lokálně dostupných materiálů, jejichž specifické vlastnosti (různá štěpnost, barevnost ad.) daly vzniknout mnoha specifickým vzorům, typickým pro dané město či oblast.
Od poloviny 19. st. do poloviny století 20. se tak vyvinul na našem území rejstřík chodníkových vzorů, který nemá jinde v Evropě obdoby.[2] Nezůstalo však jen u dlažby. Od konce 19. století a v průběhu století 20. zavládl v Čechách v oblasti muzívní tvorby čilý ruch, a mozaika zaujala významné místo mezi monumentálními výzdobnými technikami a dokonce se proslavila i v zahraničí. Dnešní doba, jejímž hlavním měřítkem jsou peníze a rychlost, je náročné technice méně nakloněna, přesto se stále naštěstí najdou citliví lidé, ochotní vynaložit své prostředky i úsilí pro umění, které může současné hodnoty překonat.
Kořeny českého moziakářství sahají hluboko do historie. U zrodu první mozaiky na českém území stál Karl IV., jemuž v mládí učarovaly italské mozaiky v Římě, Lucce či Torcellu. Jako osvícený a moudrý panovník vycítil nejenom hluboký duchovní náboj tohoto uměleckého stylu, ale i jeho sílu politickou. Mozaika byla možná i pro něho, stejně jako pro Karla Velikého, symbolem a odkazem, který spojoval jeho říši s ideálem veliké Římské říše. Podobně jako ve starověku v římských provinciích byla mozaika symbolickým přihlášením k tradici vyspělé klasické kultury. Na příkaz Karla IV. byla tedy mezi léty 1370–1371 pod vedením benátských mozaikářů vytvořena mozaika Posledního soudu na Zlaté bráně katedrály svatého Víta. V porovnání se soudobými evropskými mozaikami se může zdát, že se jedná o dílo nepříliš závažné, jeho význam v evropském kontextu nicméně umocňuje skutečnost, že se jedná o nejstarší exteriérovou mozaiku na východ od Rýna. V kontextu českém pak získává na důležitosti díky tomu, že nese zobrazení českých patronů a vladaře, zdobící nejvyšší český chrám stejnou technikou, jakou se honosí také bazilika sv. Petra v Římě. V době národního obrození se tak mozaika Posledního soudu se díky tomuto stává jedním z emblémů české národní kultury.
Mozaika na Zlaté bráně byla vskutku skvostným počátkem českého mozaikářství, zůstala však osamoceným skvostem déle než pět století. Dobové smýšlení i vkus totiž začaly tíhnout k většímu realismu a mozaika, styl bytostně expresivní, tak zkrátka vyšla z módy. Také na našem území se tak projevil trend, který bylo možné sledovat i na západě, kde s nástupem renesance mozaiku nahradily techniky více pohotové, schopnější zachytit odlesk světla či prostorové objemy. Čemu však nestačily byla trvanlivost mozaikové techniky, což byl důvod, proč se v Itálii vyvinula postupně zdrobnělá technika, na hony vzdálená původní živoucí mozaikářské tvorbě, kterou byly přesně převáděny malířské předlohy slavných mistrů. Mozaikářské řemeslo tak bylo dovedeno k dokonalé nápodobě, avšak umění mozaiky upadalo…
K novému oživení zájmu i tvůrčího řemesla dochází až v 18. a 19. století, mj. také v souvislosti s rozvojem vědy (archeologie) a památkové péče. Pečlivé studium dochovaných děl, z nichž některá bylo třeba pro potřeby církve opravit či konzervovat, přivedla mozaikáře zpět k jazyku, který byl mozaice vlastní. Přesto však byly některé mozaiky přetvořeny podle dobově běžného úzu.
Po dlouhé odmlce, kdy na českém území mozaikářská činnost ustala – s výjimkou dílny tzv. florentinské mozaiky (která se řadí spíše mezi intarzie) na dvoře Rudolfa II., byl zájem o tuto techniku znovu oživen, opět v souvislosti s mozaikou Posledního soudu, i když nejenom s ní. Mozaika na sv. Vítu byla vystavena extrémním podmínkám, a v průběhu staletí prošla jen drobnými opravami (a nepostihl ji tak osud mnoha mozaik italských), s nárůstem národního uvědomění však začalo být třeba vrátit zašlému klenotu jeho lesk a barevnost. Od roku 1837, kdy byla mozaika příkaz nejvyššího purkrabího hraběte Chotka poprvé restaurována, prošla několika dalšími povrchovými zásahy, až byla nakonec před koncem století po pečlivém zdokumentování (fotografiemi Jindřicha Eckerta a detailní malířskou kopií a otiskem od Františka Sequense) ze Zlaté brány sejmuta a uložena pod Vladislavským sálem. Tento zákrok i opětovné osazení roku 1910 provedl malíř Viktor Foerster (bratr slavnějšího Bohuslava). Tento duchovně založený muž se po svých cestách v Itálii a setkání s umělci beuronské kongregace[3] vyučil v klášteře Monte Cassino mozaikářskému řemeslu. Po návratu do vlasti založil první český mozaikářský ateliér, jehož činnost, pod vedením jeho ženy Marie Foersterové, pokračovala až do druhé světové války. Sám Foerster vytvořil mnoho autorských sakrálních mozaik, m.j. pro pražské Emauzy či v poutní kapli na Hostýně.
Mozaika Posledního soudu tedy stanula dvakrát na počátku českého mozaikářství, a dá se říci, že stála také u zrodu myšlenky na vytvoření českého skla pro mozaikové smalty, (o čemž se ještě zmíníme). V průběhu 20. století byla ještě několikrát opravována - zatím naposledy v roce 2000 ve spolupráci s GCI (The Getty Conservation Institute). Při výzkumu v 50. letech bylo chemickým rozborem zjištěno, že i původní mozaikové svatovítské mozaiky pocházejí pravděpodobně z domácích skláren.
U zrodu českého mozakiářství sehrál významnou roli také architekt Osvald Polívka, jemuž patří čestné místo i z dnešního hlediska: i v dnešní době by bylo třeba více architektů, kteří na svých návrzích spolupracují s dalšími profesionálními výtvarníky.
Po dlouhé odmlce, kdy na českém území mozaikářská činnost ustala – s výjimkou dílny tzv. florentinské mozaiky (která se řadí spíše mezi intarzie) na dvoře Rudolfa II., byl zájem o tuto techniku znovu oživen, opět v souvislosti s mozaikou Posledního soudu, i když nejenom s ní. Mozaika na sv. Vítu byla vystavena extrémním podmínkám, a v průběhu staletí prošla jen drobnými opravami (a nepostihl ji tak osud mnoha mozaik italských), s nárůstem národního uvědomění však začalo být třeba vrátit zašlému klenotu jeho lesk a barevnost. Od roku 1837, kdy byla mozaika příkaz nejvyššího purkrabího hraběte Chotka poprvé restaurována, prošla několika dalšími povrchovými zásahy, až byla nakonec před koncem století po pečlivém zdokumentování (fotografiemi Jindřicha Eckerta a detailní malířskou kopií a otiskem od Františka Sequense) ze Zlaté brány sejmuta a uložena pod Vladislavským sálem. Tento zákrok i opětovné osazení roku 1910 provedl malíř Viktor Foerster (bratr slavnějšího Bohuslava). Tento duchovně založený muž se po svých cestách v Itálii a setkání s umělci beuronské kongregace[3] vyučil v klášteře Monte Cassino mozaikářskému řemeslu. Po návratu do vlasti založil první český mozaikářský ateliér, jehož činnost, pod vedením jeho ženy Marie Foersterové, pokračovala až do druhé světové války. Sám Foerster vytvořil mnoho autorských sakrálních mozaik, m.j. pro pražské Emauzy či v poutní kapli na Hostýně.
Mozaika Posledního soudu tedy stanula dvakrát na počátku českého mozaikářství, a dá se říci, že stála také u zrodu myšlenky na vytvoření českého skla pro mozaikové smalty, (o čemž se ještě zmíníme). V průběhu 20. století byla ještě několikrát opravována - zatím naposledy v roce 2000 ve spolupráci s GCI (The Getty Conservation Institute). Při výzkumu v 50. letech bylo chemickým rozborem zjištěno, že i původní mozaikové svatovítské mozaiky pocházejí pravděpodobně z domácích skláren.
U zrodu českého mozakiářství sehrál významnou roli také architekt Osvald Polívka, jemuž patří čestné místo i z dnešního hlediska: i v dnešní době by bylo třeba více architektů, kteří na svých návrzích spolupracují s dalšími profesionálními výtvarníky.
Také Polívka nalezl svou inspiraci v Itálii, a vzpomínka na slunné středozemí prochází v podobě mozaikových dlažeb snad všemi jeho budovami. Obrazové mozaiky na jeho budovách realizovala sice inšpurská firma Alberta Neuhausera, avšak podle návrhů českých umělců (např. Alše, Preislera, Urbana), kteří tak dostali výjimečnou příležitost seznámit se s tímto médiem. K nejkrásnějším dokladům oboustranné přínosnosti takové spolupráce patří m.j. Polívkův Dům u Nováků z let 1902–1903 s mozaikou podle návrhu Jana Preislera ve Vodičkově ulici v Praze.
Iniciační epocha českého mozaikářství byla obrazně uzavřena první světovou válkou. Meziválečné období přineslo na českém území mnoho velikých změn, které se ovšem promítly také v umění. Mladá první republika hledala nové reprezentativní formy, které by byly zároveň i demokratické a vyjadřovaly národní uvědomění. Období první republiky představuje zlatý věk české mozaiky, neboť byl nejenom dostatek stavebních úkolů, ale našly se i nadané osobnosti, které mozaice věnovali pozornost, nebo jí přímo zasvětily celý život. S Marií Foersterovou spolupracoval František Kysela, tvůrce dekorativního poetického stylu první republiky, jejichž společným dílem je např. cyklus mozaikových vlysů pro Ministerstvo sociální péče. Kysela se však o mozaiku zasloužil i svou pedagogickou činností na VŠUP, kde vymohl pro studenty Josefa Nováka a Stanislava Ulmana studijní pobyty v mozaikářských dílnách v Římě. Mimoto se podílel i na největším mozaikářském podniku této doby, na výzdobě interiéru katedrály sv. Víta, kam vytvořil návrhy pro kapli Bartoňů z Dobenína. Té tvoří pandán mozaiková výzdoba pro Ludmilinu kapli, kterou navrhnul Max Švabinský. K těmto významným malířům, kteří přispěli svými návrhy k rozvinutí původní mozaikářské tvorby v Čechách je třeba doplnit m.j. Aloise Mudruňku, Josefa Kaplického, Jaroslava Bendu, Rudolfa Kremličku, Jana Zrzavého…
Aniž bychom chtěli zmenšovat zásluhy výše jmenovaných, je třeba vyzvednout především ty, kteří vkládali svou energii přímo do mozaikových smaltů, neboť právě oni často zůstávají bezejmennými demiurgy ve stínu slavnějších autorů návrhů. Práce mozaikáře, realizace v materiálu je přitom přinejmenším stejně umělecky tvůrčí jako je tvorba předlohy.
Třicátá léta přinesla mnoho stavebních úkolů, a představují zlatou éru českého mozaikářství. Kromě dílen Marie Foerstervé, Josefa Nováka a Stanislava Ulmana založil mozaikářskou dílnu také stavitel Jan Tumpach, který oslovil chemika Michaila Ajvaze s úkolem vyvinout mozaikové smalty.Ty se totiž dosud dovážely z Itálie, Německa či Rakouska. Ajvaz posléze dokázal vytvořit mozaikové sklo výjimečné kvality a pro předlohy Maxe Švabinského pro katedrálu sv. Víta a Památník národního osvobození na Vítkově rozvinul škálu barev mozaikových smaltů na čtyři tisíce odstínů. Mozaika Křest Kristův katedrálu sv. Víta se podařilo dokončit až po válečné odmlce a znárodnění dílny v roce 1951.
Po roce 1949 byly tedy mozaikářské dílny zestátněny a sloučeny v dílnu Mozaika a posléze organizovány pod Ústředím uměleckých řemesel.Technika mozaiky získala jakožto monumentální forma a výsledek kolektivní tvůrčí činnosti v socialistickém zřízení zvláštní přitažlivost. Proto byla dále rozvíjena a dostalo se jí zprvu i průmyslové podpory, když byla v hostomické sklárně na krátký čas zavedena velkokapacitní výroba mozaikových smaltů.
Mozaikářská dílna ÚUŘ vytvořila do konce 80. let na čtyři sta prací, z nichž však mnohé nesou stopu ideologického působení doby. Přesto mezi nimi září několik realizací a osobností, které je dlužno alespoň zmínit. Jedná se zejména o Karla Svolinského (1896–1986), grafika, malíře a pedagoga VŠUP, jehož nejznámější realizací je olomoucký orloj (1950–1953), příznačný svou robustní, dynamickou pulzující skladbou, realizace Josefa Kaplického, Adrieny Šimotové, Františka Buranta, Vladimíra Kopeckého a Danuše Hlobilové pro světovou výstavu v Bruselu v roce 1958, cyklus obrazů z české historie pro Památník na Vítkově, četné mozaiky pro pražské metro, kde byly propracovány možnosti využití přírodních surových materiálů. O kamennou strukturní mozaiku se velmi zasloužil František Tesař, který od 60. let vedl mozaikářskou dílnu pod ÚUŘ. Po roce 1989 Národní podnik Mozaika zanikl, František Tesař však založil vlastní dílnu, a dosud se věnuje mozaikářské a restaurátorské činnosti.
Není ve své trpělivé práci osamocen, protože technikou mozaiky se - alespoň na úrovni domácího koníčku - zabývá stále více tvořivých lidí. Také těch, kteří se věnují mozaice umělecké bychom jistě také našli povícero, většina mozaikářů však pracuje osamoceně, aniž by o sobě navzájem věděli. Jedním z takovýchto solitérů, kteří vstupují do sféry umění, je i brněnský mozaikář Libor Havlíček, který se ve své práci dobral až k jedinečným monumentálním mozaikovým obrazům. S jeho realizacemi se můžeme setkat nejenom v Brně, Praze či Olomouci, ale máme i příležitost pod jeho vedením poodhalit něco z tajů vytváření mozaikářské tvorby v každoročním týdenním kurzu, pořádaném Střediskem volného času v brněnských Lužánkách (letos 6.-11.7.2009).
Skládání mozaikových obrazů je činností, která vyžaduje značné sebezapření, pokoru a vnímavost - k materiálu i k prostředí, v němž mozaika vzniká. Je opakováním základního přírodního principu a je to zkušenost, která se blíží zkušenosti meditace. Energie, kterou člověk vynaloží, zůstává v mozaice zachycena a znásobená opět vyzařuje do světa.
Z objektivního hlediska je mozaika svébytným výtvarným druhem, jehož jednou z nejpodstatnějších vlastností je úzké spojení s architekturou. Při kvalitním provedení patří k nejtrvanlivějším a nejdekorativnějším výtvarným formám. V průběhu 20. století nabyla technika mozaiky nově na aktuálnosti a ve spojitosti s rozvojem průmyslu a stavebnictví zanechala výraznou a trvalou stopu v dějinách výtvarného umění. Tento vývoj se odrazil i na českém území a také díky domácí tradici sklářství zde vznikl celý soubor uměleckých děl, který zasluhuje pozornost i v širším kontextu, než je kontext dějin českého výtvarného umění. Mozaika byla v minulosti považována za odznak vysoké kultury a každá tvůrčí práce je tím, co kulturu jako takovou utváří - je třeba o kulturu pečovat, usilovat o její rozvíjení a vážit si všech, kteří se na ní svou činností podílejí.
Text: Veronika Vericherová
Z literatury:
Broul, J.: Vzpomínka na ing. M. Ajvaze, otce české mozaiky. Sklář a keramik, roč. 44,1994, č.9–10, s. 154.
Čtyroký, V.: Česká mozaika I. Sklářské rozhledy, roč. 18, 1941, č. 4, s.148.
Česká mozaika zvláštní otisk Sklářských rozhledů, roč. 18, 1941
Fabel, K.: Mozaika zblízka a dnes, Umění a řemesla, č. 2, 1988, s. 77–83
Hetteš, K.: O původu skla svatovítské mozaiky v Praze,
Zprávy památkové péče, XVIII, 1958, č. 1–2, s. 22–30.
Korál, A. : Československá skleněná mozaika.
Sklářské rozhledy, 1932 roč. 9, č. 6, s.81.
Langhamer, A.: Minulost a přítomnost skleněné mozaiky v Čechách,
Sklář a keramik, roč. 53, 2003, č.4–5, s. 72–78.
Losos, L.: Štukatérské a mozaikářské materiály I.,II., Praha: Institut pro vzdělávání
pracovníků v kultuře a umění, 1985
Matějček, Ant.: Mozaika a problém barvy, Volné směry, roč. 15, 1911, s. 32–39
Martan, A. a M.: Restaurování mozaiky "Poslední soud" umístěné nad jižním
vstupem do Svatovítské katedrály na Pražském hradě.
Zprávy památkové péče, roč. 62, 2002, č. 6, s. 178–188.
Nečásková, M. : Mozaika posledního soudu na chrámu sv. Víta, Technologia Artis 3,
Praha: Obelisk, 1993.
Novák, J.: Skleněná mozaika a moderní architektura,
Sklářské rozhledy, č. 6, s. 85,1929.
Pohribný, A.: Česká mozaika z hlediska své techniky,
Umění a řemesla, 1961, č. 2, s.49–54.
Pošva, R.: Plastika a mozaika v průčelích Oswalda Polívky,
Umění,1987, roč. 35, č. 5, s. 449–459.
Sychra, V.: Nebylo marné žít a umírat,
Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957.
Svoboda, E.: Alšova mozaika ve Staroměstské radnici, Zvláštní otisk z Věstníku
hlavního města Prahy, Praha: Věstník hl. města Prahy, 1937.
Švabinská, Z.: Pozdní velké práce Maxe Švabinského, Muzeum: Sborník muzea
Kroměřížska, 1999, s. 98–100.
Tesař, Fr.: Mozaikářství, učební text pro obor mozaikář;
Praha: Institut ministerstva kultury ČSR,1988.
Odkazy:
Webové stánky Libora Havlíčka: http://www.mozaiky.cz/
Webové stránky SVČ Lužánky: http://www.luzanky.cz/
[1] „Musivní umění“ je výraz používaný v nečetné české literatuře o mozaikářském umění, odvozený z latinského„opus musivum“ = dílo pro musaeum. Museem byla zahrada Múz, často zdobená právě mozaikovými chodníky,kašnami aj.; termín užil už Kryštof Harant z Polžic v 2. pol.16. stol. ve svém cestopisu z výpravy do Benátek.
[2] K tomu Hana Zachová: Chůze v českých městech v 19. a první polovině 20. století, s.169–183.Zprávy památkové péče, roč 60, 2000, č. 9, s. 258–267, Praha: Státní ústav památkové péče, 2000.
[3] Kongregace benediktinů v Beuronu vznikla v roce 1863, kdy se zde po návratu z italského vyhnanství usadili němečtí mniši, kteří v důsledku represí rakouské reformační politiky,„kulturního boje proti nadvládě církve“,museli však klášter znovu opustit. Nový azyl jim byl poskytnut v Praze. Petr Desiderius Lenz, původně sochař,který vstoupil do řádu roku 1876, založil roku 1894 výtvarnou školu pro chlapce-obláty. Vypracoval kánon, jímž se řídil výtvarný projev této školy a jehož hlavní rysy sledovaly myšlenku čistoty a (ideálního) geometrického řádu. Beuronští umělci putovali po celé Evropě i v Americe do míst, kde bylo třeba vyzdobit nějakou sakrální stavbu. Kladli velký důraz na samotnou uměleckou práci, která byla chápána jako práce pro Boha.Benešovská, K.: Emauzy: benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Praha: Academia, 2007Čižinská, H.: Beuronská umělecká škola v opatství svatého Gabriela v Praze. Praha: Ars Bohemica, 1999
Iniciační epocha českého mozaikářství byla obrazně uzavřena první světovou válkou. Meziválečné období přineslo na českém území mnoho velikých změn, které se ovšem promítly také v umění. Mladá první republika hledala nové reprezentativní formy, které by byly zároveň i demokratické a vyjadřovaly národní uvědomění. Období první republiky představuje zlatý věk české mozaiky, neboť byl nejenom dostatek stavebních úkolů, ale našly se i nadané osobnosti, které mozaice věnovali pozornost, nebo jí přímo zasvětily celý život. S Marií Foersterovou spolupracoval František Kysela, tvůrce dekorativního poetického stylu první republiky, jejichž společným dílem je např. cyklus mozaikových vlysů pro Ministerstvo sociální péče. Kysela se však o mozaiku zasloužil i svou pedagogickou činností na VŠUP, kde vymohl pro studenty Josefa Nováka a Stanislava Ulmana studijní pobyty v mozaikářských dílnách v Římě. Mimoto se podílel i na největším mozaikářském podniku této doby, na výzdobě interiéru katedrály sv. Víta, kam vytvořil návrhy pro kapli Bartoňů z Dobenína. Té tvoří pandán mozaiková výzdoba pro Ludmilinu kapli, kterou navrhnul Max Švabinský. K těmto významným malířům, kteří přispěli svými návrhy k rozvinutí původní mozaikářské tvorby v Čechách je třeba doplnit m.j. Aloise Mudruňku, Josefa Kaplického, Jaroslava Bendu, Rudolfa Kremličku, Jana Zrzavého…
Aniž bychom chtěli zmenšovat zásluhy výše jmenovaných, je třeba vyzvednout především ty, kteří vkládali svou energii přímo do mozaikových smaltů, neboť právě oni často zůstávají bezejmennými demiurgy ve stínu slavnějších autorů návrhů. Práce mozaikáře, realizace v materiálu je přitom přinejmenším stejně umělecky tvůrčí jako je tvorba předlohy.
Třicátá léta přinesla mnoho stavebních úkolů, a představují zlatou éru českého mozaikářství. Kromě dílen Marie Foerstervé, Josefa Nováka a Stanislava Ulmana založil mozaikářskou dílnu také stavitel Jan Tumpach, který oslovil chemika Michaila Ajvaze s úkolem vyvinout mozaikové smalty.Ty se totiž dosud dovážely z Itálie, Německa či Rakouska. Ajvaz posléze dokázal vytvořit mozaikové sklo výjimečné kvality a pro předlohy Maxe Švabinského pro katedrálu sv. Víta a Památník národního osvobození na Vítkově rozvinul škálu barev mozaikových smaltů na čtyři tisíce odstínů. Mozaika Křest Kristův katedrálu sv. Víta se podařilo dokončit až po válečné odmlce a znárodnění dílny v roce 1951.
Po roce 1949 byly tedy mozaikářské dílny zestátněny a sloučeny v dílnu Mozaika a posléze organizovány pod Ústředím uměleckých řemesel.Technika mozaiky získala jakožto monumentální forma a výsledek kolektivní tvůrčí činnosti v socialistickém zřízení zvláštní přitažlivost. Proto byla dále rozvíjena a dostalo se jí zprvu i průmyslové podpory, když byla v hostomické sklárně na krátký čas zavedena velkokapacitní výroba mozaikových smaltů.
Mozaikářská dílna ÚUŘ vytvořila do konce 80. let na čtyři sta prací, z nichž však mnohé nesou stopu ideologického působení doby. Přesto mezi nimi září několik realizací a osobností, které je dlužno alespoň zmínit. Jedná se zejména o Karla Svolinského (1896–1986), grafika, malíře a pedagoga VŠUP, jehož nejznámější realizací je olomoucký orloj (1950–1953), příznačný svou robustní, dynamickou pulzující skladbou, realizace Josefa Kaplického, Adrieny Šimotové, Františka Buranta, Vladimíra Kopeckého a Danuše Hlobilové pro světovou výstavu v Bruselu v roce 1958, cyklus obrazů z české historie pro Památník na Vítkově, četné mozaiky pro pražské metro, kde byly propracovány možnosti využití přírodních surových materiálů. O kamennou strukturní mozaiku se velmi zasloužil František Tesař, který od 60. let vedl mozaikářskou dílnu pod ÚUŘ. Po roce 1989 Národní podnik Mozaika zanikl, František Tesař však založil vlastní dílnu, a dosud se věnuje mozaikářské a restaurátorské činnosti.
Není ve své trpělivé práci osamocen, protože technikou mozaiky se - alespoň na úrovni domácího koníčku - zabývá stále více tvořivých lidí. Také těch, kteří se věnují mozaice umělecké bychom jistě také našli povícero, většina mozaikářů však pracuje osamoceně, aniž by o sobě navzájem věděli. Jedním z takovýchto solitérů, kteří vstupují do sféry umění, je i brněnský mozaikář Libor Havlíček, který se ve své práci dobral až k jedinečným monumentálním mozaikovým obrazům. S jeho realizacemi se můžeme setkat nejenom v Brně, Praze či Olomouci, ale máme i příležitost pod jeho vedením poodhalit něco z tajů vytváření mozaikářské tvorby v každoročním týdenním kurzu, pořádaném Střediskem volného času v brněnských Lužánkách (letos 6.-11.7.2009).
Skládání mozaikových obrazů je činností, která vyžaduje značné sebezapření, pokoru a vnímavost - k materiálu i k prostředí, v němž mozaika vzniká. Je opakováním základního přírodního principu a je to zkušenost, která se blíží zkušenosti meditace. Energie, kterou člověk vynaloží, zůstává v mozaice zachycena a znásobená opět vyzařuje do světa.
Z objektivního hlediska je mozaika svébytným výtvarným druhem, jehož jednou z nejpodstatnějších vlastností je úzké spojení s architekturou. Při kvalitním provedení patří k nejtrvanlivějším a nejdekorativnějším výtvarným formám. V průběhu 20. století nabyla technika mozaiky nově na aktuálnosti a ve spojitosti s rozvojem průmyslu a stavebnictví zanechala výraznou a trvalou stopu v dějinách výtvarného umění. Tento vývoj se odrazil i na českém území a také díky domácí tradici sklářství zde vznikl celý soubor uměleckých děl, který zasluhuje pozornost i v širším kontextu, než je kontext dějin českého výtvarného umění. Mozaika byla v minulosti považována za odznak vysoké kultury a každá tvůrčí práce je tím, co kulturu jako takovou utváří - je třeba o kulturu pečovat, usilovat o její rozvíjení a vážit si všech, kteří se na ní svou činností podílejí.
Text: Veronika Vericherová
Z literatury:
Broul, J.: Vzpomínka na ing. M. Ajvaze, otce české mozaiky. Sklář a keramik, roč. 44,1994, č.9–10, s. 154.
Čtyroký, V.: Česká mozaika I. Sklářské rozhledy, roč. 18, 1941, č. 4, s.148.
Česká mozaika zvláštní otisk Sklářských rozhledů, roč. 18, 1941
Fabel, K.: Mozaika zblízka a dnes, Umění a řemesla, č. 2, 1988, s. 77–83
Hetteš, K.: O původu skla svatovítské mozaiky v Praze,
Zprávy památkové péče, XVIII, 1958, č. 1–2, s. 22–30.
Korál, A. : Československá skleněná mozaika.
Sklářské rozhledy, 1932 roč. 9, č. 6, s.81.
Langhamer, A.: Minulost a přítomnost skleněné mozaiky v Čechách,
Sklář a keramik, roč. 53, 2003, č.4–5, s. 72–78.
Losos, L.: Štukatérské a mozaikářské materiály I.,II., Praha: Institut pro vzdělávání
pracovníků v kultuře a umění, 1985
Matějček, Ant.: Mozaika a problém barvy, Volné směry, roč. 15, 1911, s. 32–39
Martan, A. a M.: Restaurování mozaiky "Poslední soud" umístěné nad jižním
vstupem do Svatovítské katedrály na Pražském hradě.
Zprávy památkové péče, roč. 62, 2002, č. 6, s. 178–188.
Nečásková, M. : Mozaika posledního soudu na chrámu sv. Víta, Technologia Artis 3,
Praha: Obelisk, 1993.
Novák, J.: Skleněná mozaika a moderní architektura,
Sklářské rozhledy, č. 6, s. 85,1929.
Pohribný, A.: Česká mozaika z hlediska své techniky,
Umění a řemesla, 1961, č. 2, s.49–54.
Pošva, R.: Plastika a mozaika v průčelích Oswalda Polívky,
Umění,1987, roč. 35, č. 5, s. 449–459.
Sychra, V.: Nebylo marné žít a umírat,
Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957.
Svoboda, E.: Alšova mozaika ve Staroměstské radnici, Zvláštní otisk z Věstníku
hlavního města Prahy, Praha: Věstník hl. města Prahy, 1937.
Švabinská, Z.: Pozdní velké práce Maxe Švabinského, Muzeum: Sborník muzea
Kroměřížska, 1999, s. 98–100.
Tesař, Fr.: Mozaikářství, učební text pro obor mozaikář;
Praha: Institut ministerstva kultury ČSR,1988.
Odkazy:
Webové stánky Libora Havlíčka: http://www.mozaiky.cz/
Webové stránky SVČ Lužánky: http://www.luzanky.cz/
[1] „Musivní umění“ je výraz používaný v nečetné české literatuře o mozaikářském umění, odvozený z latinského„opus musivum“ = dílo pro musaeum. Museem byla zahrada Múz, často zdobená právě mozaikovými chodníky,kašnami aj.; termín užil už Kryštof Harant z Polžic v 2. pol.16. stol. ve svém cestopisu z výpravy do Benátek.
[2] K tomu Hana Zachová: Chůze v českých městech v 19. a první polovině 20. století, s.169–183.Zprávy památkové péče, roč 60, 2000, č. 9, s. 258–267, Praha: Státní ústav památkové péče, 2000.
[3] Kongregace benediktinů v Beuronu vznikla v roce 1863, kdy se zde po návratu z italského vyhnanství usadili němečtí mniši, kteří v důsledku represí rakouské reformační politiky,„kulturního boje proti nadvládě církve“,museli však klášter znovu opustit. Nový azyl jim byl poskytnut v Praze. Petr Desiderius Lenz, původně sochař,který vstoupil do řádu roku 1876, založil roku 1894 výtvarnou školu pro chlapce-obláty. Vypracoval kánon, jímž se řídil výtvarný projev této školy a jehož hlavní rysy sledovaly myšlenku čistoty a (ideálního) geometrického řádu. Beuronští umělci putovali po celé Evropě i v Americe do míst, kde bylo třeba vyzdobit nějakou sakrální stavbu. Kladli velký důraz na samotnou uměleckou práci, která byla chápána jako práce pro Boha.Benešovská, K.: Emauzy: benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Praha: Academia, 2007Čižinská, H.: Beuronská umělecká škola v opatství svatého Gabriela v Praze. Praha: Ars Bohemica, 1999